| Popis | | Popis
Lilek leskloplodý (Solanum nitidibaccatum, v některých přehledech uváděný jako Solanum physalifolium var. nitidibaccatum) je jednoletá, nízká, bohatě větvená bylina z čeledi lilkovitých. Rostlina obvykle dosahuje výšky 10 až 40 centimetrů a vytváří poléhavý, vystoupavý až polokulovitý trs. Na rozdíl od běžného lilku černého je celá rostlina nápadně hustě pokrytá stopkatými žláznatými chlupy, kvůli kterým je na omak lepkavá a šíří charakteristický, poněkud nepříjemný zápach. Listy jsou střídavé, krátce řapíkaté, vejčité, na okrajích mělce laločnaté až hrubě zubaté, se zřetelnou žilnatinou.
Květenství tvoří chudé, mimolistové svazečky (okolíky) nejčastěji složené ze 2 až 4 květů. Drobné květy jsou pětičetné, s hluboce rozeklanou bílou korunou, jejíž cípy se v plném květu ohýbají dozadu. Nejvýraznějším identifikačním znakem druhu jsou plody. Jsou to kulovité bobule o průměru 6 až 9 mm, které jsou v plné zralosti zelené až žlutozelené a nápadně lesklé. Zelený pěticípý kalich se po odkvětu zvětšuje a v době zralosti přestává těsně přiléhat k bobuli – obaluje ji jako otevřený kalich přibližně do poloviny až dvou třetin její výšky, takže plod vypadá jako usazený v malé mističce.
Stanoviště
Tento druh je typickým ruderálním a segetálním plevelem teplých oblastí. Vyhledává plně osluněná stanoviště s kyprou, humózní půdou, která je silně bohatá na živiny (zejména dusík). Masivně osídluje okopávky, zelinářské záhony, pole s kukuřicí či řepou, vinice a komposty. Často roste také na narušovaných městských plochách, rumištích, skládkách zeminy a na okrajích chodníků. Vyloženě vyhledává sušší a výhřevné polohy nížin a pahorkatin.
Ochrana
Lilek leskloplodý není v České republice původním druhem. Jedná se o neofyt, který pochází z Jižní Ameriky (konkrétně z oblasti Argentiny, Chile a Bolívie). Do Evropy byl zavlečen pravděpodobně s importem zemědělských komodit a ovčí vlny na počátku 20. století. Na našem území byl poprvé zaznamenán v roce 1961.
V teplých oblastech státu (střední Čechy, Polabí, jižní Morava) se již plně aklimatizoval a na polích i rumištích bývá místy velmi hojný až expanzivní. Vzhledem k jeho nepůvodnímu a plevelnému charakteru není zařazen v Červeném seznamu cévnatých rostlin ČR a nepodléhá žádné ochraně.
Zajímavosti
-
Jak ho bezpečně odlišit od lilku černého? V zahradách a na polích se oba druhy často potkávají. Záměna je běžná, ale makrodetail plodů a odění je okamžitě prozradí:
-
Lilek leskloplodý: Rostlina je hustě žláznatě lepkavá a páchne. Zralé bobule jsou vždy zelené až žlutozelené, silně lesklé a kalich je obaluje zespodu jako otevřená mistička.
-
Lilek černý (Solanum nigrum): Rostlina je téměř lysá nebo jen roztroušeně přitiskle chlupatá, nikoliv lepkavá. Zralé bobule jsou matně černé (výjimečně žlutozelené u vzácnějších variet), přičemž cípy kalichu jsou za zralosti nazpět ohnuté a plod vůbec neobalují.
-
Jihoamerický vetřelec v české zelenině: Pro pěstitele brambor a rajčat představuje lilek leskloplodý nepříjemnou konkurenci. Patří totiž do stejné čeledi a v agrocenózách funguje jako hostitel pro řadu chorob a škůdců (včetně mandelinky bramborové nebo virových mozaik), kteří z něj mohou snadno přeskakovat na kulturní plodiny.
-
Jedovatost: Stejně jako většina zástupců rodu Solanum (včetně nezralých rajčat či bramborové natě), i lilek leskloplodý obsahuje toxické steroidní glykoalkaloidy, zejména solanin. Nejvyšší koncentrace jedu je v listech a nezralých plodech. Rostlina má sice hořkou chuť, která odrazuje býkožravce, ale při náhodném požití může způsobit vážné trávicí potíže.
|
