| Popis | | Popis
Černýš český (Melampyrum bohemicum) je jednoletá, poloparazitická bylina z čeledi zárazovitých, která představuje jeden z nejvzácnějších klenotů naší flóry. Rostlina dosahuje výšky 15 až 35 centimetrů. Její lodyha je přímá, tupě čtyřhranná, jemně pýřitá a na rozdíl od černýše lučního se větví spíše v horní polovině, přičemž její větve směřují pod ostřejším úhlem nahoru. Listy jsou vstřícné, přisedlé, podlouhle kopinaté až úzce eliptické a celokrajné.
Květenství tvoří koncový, jednostranný a poměrně hustý hrozen. Listeny v květenství jsou čistě zelené, široce vejčitě kopinaté. Na rozdíl od listů jsou však na bázi nápadně, hluboce a dlouze osinatě zubaté – na každé straně obvykle nesou 2 až 4 výrazné, zašpičatělé zuby. Dvoupyské trubkovité květy jsou středně velké (koruna měří 13 až 17 mm) a jejich korunní trubka je charakteristicky prohnutá směrem nahoru. Dolní pysk od horního zřetelně odstává, takže květ působí trvale pootevřeným dojmem. Plodem je zploštělá tobolka.
Stanoviště
Tento druh vyhledává specifická, teplá a sušší stanoviště na bazickém podloží, nejčastěji na vápencích, slínech nebo opukách. Typicky roste v rozvolněných, světlých teplomilných doubravách (šipákových a štolových), na lesních okrajích, v křovinatých pláštích a na polostinných travnatých stráních v kolinním stupni (nížiny a pahorkatiny). Vyžaduje půdy bohaté na báze a minerály, které ale zároveň v létě snadno vysychají. Na kyselých půdách ani v temných jehličnatých lesích se přirozeně nevyskytuje.
Ochrana
Černýš český je středoevropským endemitem, jehož těžiště celosvětového rozšíření leží na území České republiky. Vzhledem k vazbě na mizející biotopy světlých středoevropských lesů, které v minulosti udržovala pastva dobytka nebo pařezové hospodaření, z naší krajiny drasticky ustoupil. Dnes má u nás pouze dvě hlavní, od sebe izolovaná přirozená centra výskytu: Český kras a Křivoklátsko (střední Čechy) a dále pak dolní Povltaví a Pojizeří.
V Červeném seznamu cévnatých rostlin ČR je zařazen mezi kriticky ohrožené taxony (kategorie C1t). Stejný, nejvyšší stupeň ochrany mu náleží i podle české legislativy, kde je chráněn jako kriticky ohrožený druh podle vyhlášky MŽP ČR č. 395/1992 Sb. Všechny jeho zbývající přirozené lokality jsou přísně chráněny v rámci národních přírodních rezervací a chráněných krajinných oblastí.
Zajímavosti
-
Terénní odlišení od černýše lučního: Jelikož oba druhy mají zelené listeny a žluté květy, dochází k jejich záměně nejčastěji. Spolehlivě je však odlišíte podle následujících znaků:
-
Černýš český: Korunní trubka je prohnutá vzhůru, dolní pysk od horního odsedá (květ je pootevřený). Horní listeny jsou široké a mají hluboké, dlouhé a ostré zuby (2–4 na každé straně). Roste na vápenci a opukách.
-
Černýš luční: Korunní trubka je zcela rovná, dolní pysk je přitisknutý k hornímu (květ je uzavřený). Horní listeny jsou úzké, celokrajné nebo mají na bázi jen 1–2 nitkovité zoubky. Roste na kyselých půdách.
-
Botanický experiment na Strakonicku: S černýšem českým se pojí jeden z nejzajímavějších příběhů naší novodobé experimentální botaniky. Přestože přirozeně roste hlavně v Českém krasu či na Křivoklátsku, můžete na něj narazit i na vrchu Slídová u obce Domanice nedaleko Strakonic. Jde však o nepůvodní lokalitu. V rámci odborného výzkumu biologie tohoto kriticky ohroženého druhu zde byla v minulosti záměrně vyseta jeho semena. Na tomto vědeckém sledování se podílel přední český specialista na rod černýšů, botanik Milan Štech. Druh zde na specifickém podloží překvapivě úspěšně zdomácněl, našel si své hostitelské dřeviny a prosperuje zde po boku dalších vzácností, jako je orchidej smrkovník plazivý (Goodyera repens).
-
Parazit, který potřebuje světlo: Jako všichni černýši je i tento druh poloparazit, který pod zemí odčerpává vodu a minerály z kořenů okolních dubů či lísek. Jeho přežití je však fatálně závislé na světelných podmínkách. Jakmile světlý les zaroste hustým křovím nebo stínomilným jasanem a javorem, černýš český během několika let z lokality nekompromisně mizí, protože nedokáže vyprodukovat dostatek vlastních cukrů fotosyntézou.
|
